hug me please

1. dubna 2012 v 0:16 | Bekky |  Deník: jak žiju a na co myslím

Vzpomínám si, na chvíle, kdy stojím před zrcadlem a jediné na co se soustředím je bolest ukrytá v mých očích.. copak to vidím jen já? nebo jsou lidé tak bezcitní, že nepřestanou ubližovat ani když člověk pláče?



Jsem snad tak zoufalá, že se mi zdá jako bych brečela nad svým vlastním hrobem. Neřeším světové problémy, ani problémy ostatních lidí. Copak bych mohla, když neumím pohnout ani s vlastními? Copak takhle se dá existovat? Dá, já tu takhle žiju. V hořké sebelítosti. S neuvěřitelnou závislostí. V beznaději. Klečím před vším, co se stalo a snažím se přes to dostat, ale nejde mi to. Padám hlouběji a hlouběji a sama sebe se ptám, jak dlouho ještě budu mít sílu nést masku radosti. Jak dlouho ještě budu moct žít sryta pod slupkou.

Jak se mám chovat, až nebudu mít sílu nést ani své vlastní tělo? Až mi nikdo nepodá ruku? Až nebude nikdo, koho bych mohla obejmout? Já nevím. Ten čas se blíží rychlostí světla a já klečím a čekám. Zlomená. Pokořená. Přežívám v hrobě někoho, kdo je mi tak vzdálený.. i když jsem to já sama.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 werewolf's spirit werewolf's spirit | 1. dubna 2012 v 0:57 | Reagovat

*BIG HUG*
Sála z toho úzkost a popravdě bych ti moc ráda poradila, jenže mám podobný problém... Jediný, co pomáhá mě, je dělat to,co mě baví a u čeho příjdu na jiný myšlenky (to je u mě čmárání a je fuk, že to neumím)
Neboj, někdo se s objetím z ničeho nic objeví (a teď myslím někoho lepšího než jen sebe)a rozsvití světýlko ve tmě.

2 Timátko Timátko | Web | 1. dubna 2012 v 1:00 | Reagovat

Občas mi připadá, že jsem na tom stejně, ale...! Je třeba se zvednout a nezastavit se. Mít před očima něco, co Tě požene dále. Padáš, padáš, dopadneš...ale odrazíš se:) Já vím, je lehké o tom mluvit, ale moc si přeji, aby měl každý tu sílu bojovat:)

3 Timátko Timátko | Web | 1. dubna 2012 v 1:02 | Reagovat

A samozřejmě Ti posílám jedno velké objetí, protože si ho téměř každý zaslouží:)

4 Verloren Verloren | Web | 1. dubna 2012 v 9:12 | Reagovat

Nic netrvá věčně, i bolesti a úzkosti jednou poleví. Na to je potřeba se upínat.

5 Bekky Bekky | Web | 1. dubna 2012 v 10:20 | Reagovat

Děkuji všem..

6 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 1. dubna 2012 v 11:09 | Reagovat

Nevíš, jak ráda bych tě obejmula. Přestože se neznáme, přestože čtu tvůj první článek. Ale věřím, že to zvládneš. Protože musíš a měla bys. Příjdeš mi jako docela inteligentní člověk a tak by byla škoda se vzdát ne? Nemáš nikoho kdo by ti pomohl? Protože jsou chvíle, kdy člověk potřebuje aspoň cítit něčí stisk, aby se dokázal zvednout. Jestli ne, tak tady máš aspoň virtuální objetí od nás všech:)

7 Ynne Ynne | Web | 1. dubna 2012 v 14:12 | Reagovat

Možná bys už odbornou pomoc potřebovala. Protože tohle skutečně není normální (i když, v dnešní zkažené době, se to už stává čím dál běžnějším...) a žít se s tím donekonečna nedá. :/ Nechci, aby ses z toho jednou definitivně psychicky zhroutila. Musíš s tím začít něco dělat, ne tomu jen přihlížet. Jinak se z toho skutečně nedostaneš! :( Vím že je to těžké, ale když není, kdo by pomohl (ten pocit znám), musíš s tím zkoušet bojovat sama...

8 Miriam Miriam | Web | 1. dubna 2012 v 20:29 | Reagovat

Ty tvoje úžasné fotky miluju ;-)
Taky se často utápím v sebelítosti a nikdo mě nechápe. A o závislostech radši ani nemluvě... Jen vím, že nejlepší je zahnat tyto stavy činnostma, které tě baví. Já hraju na klavír, píšu, kreslím, fotím apod. Ty určitě taky ráda fotíš. :-) Alespoň na chvíli to pomáhá zapomenout na realitu. Stejně jako cigareta, alkohol, joint... Tak proč nezvolit tu zdravěší variantu? :)

9 our-blog-for-everyone our-blog-for-everyone | Web | 2. dubna 2012 v 9:32 | Reagovat

Také si připadám osamocená..Ani pravé přátele jsem nikdy neměla a když jsem si myslela že jsem našla konečně někoho kdo mě má rád, tak na mě kašle..
PS:Krásný fotky

10 Christeena Christeena | Web | 3. dubna 2012 v 17:23 | Reagovat

Hezky napsaný, úplně jsi vystihla moej pocity, který často mívám. Hlavně v poslední větě. Nejde s tím nic dělat. Jenom čekat... Bud se to zlepší, a nebo to bude ještě, ještě horší.. Ale nejde bejt furt jenom v piči, člověk musí dostat příležitost se i radovat a smát. A takovou příležitost dostaneš taky! Třeba ne dneska ani zítra... Ale jednou ano.

11 BigBow BigBow | Web | 4. dubna 2012 v 22:25 | Reagovat

jako bys mluvila za mě ... beznaděj, smutek, zoufalství... chci já MUSÍM zapomenout ale nejde to a nikdo nechápe, že je to tak vážné... a že bych byla schopná udělat cokoliv aby se mi to splnilo, ale zatím jen čekám ani nevím na co.. až se to vyvrbí. ale už toho začíná být moc.

12 Vendy Vendy | Web | 6. dubna 2012 v 21:43 | Reagovat

Z toho čiší bolest a hořkost a beznaděj. Přesto naděje je. Máš pocit, že jsi na dně, tak to znamená, že budeš zase stoupat vzhůru...
Asi tyhle pocity máme, abychom si dokázali užít chvil, kdy jsme spokojení, všechno je růžové a fajn a tančili bychom radostí...

13 doDina doDina | Web | 13. května 2012 v 15:51 | Reagovat

ach, jak smustné, že se člověk v tomhle vidí. na to neexistuje žádrá rozumná reakce, pořád je to jen pitomej komentář na blogu. musíme si sami najít odpověď na sebe samé - a proto je to tak těžké. pak člověk upadá v sebelítost, na kterou si tak trochu vytváří závislost a ke svému smutku uniká stále častěji...voláme o pomoc

14 Ilma Ilma | E-mail | Web | 13. října 2012 v 15:32 | Reagovat

Po celou dobu čtení jsem měla husí kůži, abych rpavdu řekla, tak proto, protože jsem v tom viděla prvky autobiografičnosti, snad jakobych to psala já sama o sobě. Od začátku až do posledního slova. Nestává se to často, proto mě to překvapilo. Člověk zkrátka občas upadá do stavu depresí.. a maniodepresivní psychozy..

15 Naty Naty | E-mail | 16. října 2012 v 19:08 | Reagovat

Dnes je to poprvé co jsem náhodně objevila tvůj blog a musím říct, že mě velice oslovil :) Nejprve jsem narazila na jedno z tvých videí, máš to všechno moc pěkně propracované, jen aniž bych si na začátku něco přečetla(viz tento článek) nevím proč, ale něco vevnitř mi říkalo, že z tebe cítím zvláštní smutek. Neber to nějak špatně, na videích působíš příjemně a přirozeně, jen jsem zrovna typ člověka, kterému stačí málo a zrovna tady to pozná, jsem trošku víc empaticky zaměřená a aniž bych chtěla prostě spousty pocitů vycítím, možná díky svému osudu, který nebyl nejšťastnější a ačkoliv nevím co se ti stalo, úplně se vidím v tvých slovech s tím tajemstvím atd..Já je také měla hodně dlouho a vlastně ještě mám..Život mi dal do startu pořádnou facku a neustále s ním bojuji, ale díky určitým lidem všechno zvládám a dokážu se znova smát :) ale zkrátka chce to vstát a radovat se i z té nejmenší maličkosti :) Já si třeba smutek kompenzuji ve focení, nebo v kreslení velice mě tyhle činnosti naplňují :) A i když to možná nejde, nenech nikdy minulost, aby pohltila přítomnost..Minulost totiž patří do minula a jediné co si z ní můžeš odnést je síla, která ti pomůže k dalšímu překonání překážek, které už vlastně nebudou takovými překážkami. Měj se hezky, nenech se pohltit černobílým světem a snaž se věci vidět barevně! :) Jinak máš vážně suprový blog(a to že na ty blogy moc nejsem :))) jen tak dál! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama