a co teď

27. listopadu 2011 v 13:56 | Bekky |  Deník: jak žiju a na co myslím
Žije se jak se dá. Tohle odpovídám, když se mě někdo zeptá, jak se mám. Ale tak trochu lžu. Žije se.. myslím, že já už jsem mrtvá.


Můj způsob života mě zabíjí. Zabíjí moji schránku, ale tam uvnitř už jsem mrtvá. Můžete se zeptat, kdy jsem naposledy brečela. Odpovím vám - dnes, včera, předvčerejškem.. mám pokračovat? Ale ta bolest uvnitř neznamená žít. To co cítím není život, to co mám uvnitř nejde popsat a stejně by nikdo nepochopil.

Můžou mě soudit, i vy můžete, ale co je vám to platný, když ve skutečnosti vůbec nevíte kdo jsem. Víte jak vypadám. Znáte můj postoj k některým věcem, ale to přece nemůže stačit. Museli by jste chápat slova, ne je jen číst. A to je moc těžké - chápat člověka. Skutečně chápat.

Mám bolest o které nechci mluvit ani psát. Mám svůj svět, kde nejsem připoutaná ke zdi. Snažím se. Skutečně se snažím najít v sobě něco co by svědčilo o životě, ale není to tam. Můžu skočit z mostu. Nebojím se smrti. Já už jsem mrtvá.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ynne Ynne | Web | 29. listopadu 2011 v 12:13 | Reagovat

Nevím, co na to říct. I když se tak cítíš, nevěř tomu - musí to být jen přechodný stav. Prostě musí. Třeba až si vybereš další školu... a najdeš práci, co tě bude naplňovat? Nebo až sama sebe najdeš. I když máš jasno v názorech, jsem si skoro úplně jistá, že nemáš jasno sama o sobě. Pro každého člověka je tu něco, co mu dodá chuť žít, takovou tu... energii pro to. A pak přestane přežívat a všechno zase bude dávat smysl, uvidíš. Něco jiného by to bylo, pokud bys trpěla skutečnými depresemi, nebo byla hodně nemocná, a sama si s tím nedokázala pomoct, kdybys nebyla schopná ani dochodit střední a i rodiče by ti to akorát zhoršovali, protože by tvrdili, že to je jen tvojí leností... (ah můj bože, zase musím všem jako příklad uvádět sebe, jsem opravdu hrozná) Tam by asi k postupné změně nedošlo (nedojde...), tam se pro to něco musí udělat (a většinou je potřeba pomoc třetí strany...), ale i to určitě jde změnit (kecám, nevěřím tomu, ale to je jedno). Takže věř, že tohle jednou přejde. Jsi v období, kdy je přirozený mít v tom nepořádek, hodně nad věcmi přemýšlíš, to většina vrstevníků asi moc ne, viď?... takže si tím alespoň projdeš dřív a pak už budeš v pohodě. :) Vážně.

2 Bekky Bekky | Web | 29. listopadu 2011 v 21:21 | Reagovat

[1]: Nevěřím, že to bude lepší, myslím, že na přechodný stav už to trvá moc dlouho, nebo jsem jen velká pesimistka.. Nemyslím si, že se někdy objeví něco co mě bude naplňovat, ale chtěla bych v o věřit.
Moji rodiče se o mě zas tak moc nezajímají, říkají mi, že jsem líná a nikdy nic nedělám dobře, jinak nic.
S pomocí je to trochu těžší, já si pomoc nenechám, odmítám ji, protože chci všechno zvládnout sama a nedokážu si přiznat, že bych něco nezvládala..

Každopádně děkuji za komentář :)

3 Ynne Ynne | Web | 29. listopadu 2011 v 21:59 | Reagovat

[2]: Přechodný stav trvá u někoho měsíc a u někoho pár let, hlavně nebuď pesimista.)) A mockrát děkuju za pochvalu designu, snažila jsem se. ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama